Brněnský drak 15. 7. 2012
V pátek jsme se vrátili z dovolené a v neděli už jsme měli naplánované závody. No věru, moc se mi nechtělo... a podle toho to taky vypadalo. Ale abych nepředbíhala...
Ráno jsem Bodieho rozčesala, protože byl zaplstěný, venku bylo pod mrakem a mlha a neměla jsem nachystané žádné jídlo. Fotbalové hřiště Univerzity obrany jsme nějakou chvíli hledali, než jsme si všimli cedule na Brněnské psí dny u odbočky na Anthropos. Zaparkovali jsme spořádaně před bránou, sbalili stan a věci, přemístili se přes celé hřiště až na plochu vzadu. Pavlík postavil stan, zatímco já jsem se šla zaprezentovat. U prezence se odevzdávalo prohlášení o zdravotním stavu psa. Je to jistě zajímavý nápad, ale nevím, jestli to má smysl, když nejsem veterinář - ano, to, že mi veterinář nenařídil držet psa v klidu, nebo to, že pes podle mého vědomí nepřišel do styku s nakažlivým psem, sice potvdit každý může, ale jak mám jako laik poznat, že je můj pes zdravý, když se v tomto směru řídím výhradně svými pocity? Nicméně u prezence jsme obdrželi také reklamní záložku od fotografky Peti Marečkové a pískací hračku dle vlastního výběru.
První se běžel jumping, začínali smallíci. Parkur od Lenky Pánkové nebyl moc těžký, ovšem na Bodiem se zřejmě podepsala dovolená, protože se mi celkem nesmyslně disknul hned na druhé překážce. (Abyste tomu rozuměli, samozřejmě to byla moje chyba, na překážku jsem ho tak nějak vyslala, ale byla jsem přesvědčená, že v našem stádiu výcviku už ho nemusím doprovázet všude... tak nevím, proč zase musím.) Sice jsem si trať doběhla, ale ještě mi tam shodil asi tři tyčky a dvakrát běžel jinam než měl, takže asi bylo dobře, že se disknul hned na začátku.
Po jumpingu následovala zkouška A1. Zkoušky A1 mám ráda, protože nebývají obtížné, pejsek se hezky rozběhne a člověk z toho není nervózní. No, Bodie se sice rozběhl, dokonce i slalom trefil, ale za ním jsem ho neukočírovala a vyhnul mi jednu překážku a skočil následující. Doběhli jsme si to i s diskvalifikací a já jsem byla zklamaná. Bodie samozřejmě dostal balónek, to musí být, ale slibovaný talíř za umístění mu zmizel v nedohlednu.
Potom jsme si šli pro jídlo - v areálu bylo několik stánků s občerstvením. Já jsem si dala nudle, nebyly špatné. Pavlík si dal smažený sýr v housce a tvářil se spokojeně. A když jsme se s jídlem vrátili do stanu, to zrovna začínala běhat kategorie A2, paní rozhodčí vyhlásila, že se celé jedničky budou muset zopakovat, protože použité áčko mělo vyznačené zóny o 16 centimetrů kratší, než požaduje řád. Částečně mě to potěšilo, mohli jsme napravit tu diskvalifikaci, částečně mě to ovšem i rozmrzelo - místo áčka se dala houpačka. Takže když odběhly dvojky i trojky, přišli jsme na řadu znovu my jedničkáři. Od minulého parkuru se tenhle lišil taky odstraněním jedné překážky, což znamenalo psa za slalomem točit v prázdném prostoru. Bodiemu nepřišlo divné, že běžíme prakticky totéž, naopak byl myslím mnohem rychlejší. A taky mu to hezky šlo až do slalomu, kde u druhé tyčky od konce zřejmě zavětřil Pavlíka (slalom směřoval k našemu stanu) a odešel za ním. Uřvala jsem ho, opravila poslední dvě tyčky a vyvedená z míry běžela dál jinak, než jsem plánovala. Naštěstí mám vždycky i plán B, takže jsme se dostali bez problémů až k houpačce. Tam jsem chtěla Bodiemu jen tak mimochodem říct „hou“, aby zas na houpajdě nestrávil patnáct sekund, což jsem taky udělala, jenže houpačka byla pokrytá umělou trávou nebo podobným povrchem a chudák prcek už to nestihl ubrzdit a napůl neřízeně vyletěl z houpačky dopředu. Byla za to chyba za odskočení dřív, než se houpačka dotkla země, ale to mi celkem nevadilo - byla jsem ráda, že byl na houpačce rychlý. Nakonec jsme v tomto běhu skončili se dvěma chybami na 6. místě z 8. Což je pořád lepší než diskvalifikace.
Nakonec jsme si zaběhli open agility. Parkur nebyl taky moc těžký, rozhodla jsem se, že prcka povedu trošku jinak, než většina ostatních, a všechno mi tam vyšlo podle mých představ. Prcek byl navíc i rychlý, slalom zvládnul dotáhnout až do konce, na houpačce šel sebevědomě a v klidu, prostě pěkné. Akorát mi tam shodil jednu tyčku. Jenže s tím člověk nic nenadělá. Bylo z toho 8. místo z asi 30 závodníků - byli jsme první z těch, co doběhli s chybou.
Ještě by se slušelo říct něco o překážkách, které dnes hrály v mnoha ohledech hlavní roli. Byly vyrobené z masivního dřeva, vypadaly hezky, dokonce tyčky na skokovkách byly obalené takovou tou izolací trubek, aby se pejsci náhodou neuhodili. Bohužel to pro většinu psů znamenalo, že tyčky měly větší průměr a hůř držely v držáčcích, takže stačil jen lehký dotyk a hned byla tyčka shozená. Dokonce i psi, kteří jinak skáčou hezky, shazovali. Zónové překážky byly potažené umělou trávou nebo něčím takovým, což asi mělo být příjemné pro psí tlapky, ale jak se ukázalo zejména na houpačce, bylo to především neskutečně klouzavé. Bodie se houpačky bojí a jde na ní opravdu po maličkých krůčcích a opatrně, a tady mi houpajdu přeletěl, ani nevěděl jak. O áčku se snad dá říct jen „nevyhovující“. Bočnice skokovek byly příliš široké. Takže sice to byl od výrobce hezký pokus, ale řekla bych jim, aby to zkusili ještě jednou a pořádně. Na závodech totiž nejde o líbivost - překážky mají a) odpovídat soutěžnímu řádu, b) být co nejbezpečnější. Rustikálním vzhledem to nezachráníte.
Odjeli jsme ještě před vyhlášením. Mám radost, že jsme zvládli 4 běhy za den (i když to bylo neplánovaně) a že se výkon postupně zlepšoval. Mám radost, že nebylo vedro. Ale největší radost mám z toho, že už jsme doma.