Bodie (Boyd z Devonu)

Konečně jsme vyrazili i na nějaké „normální“ závody agility, kde se běželo agility, zkouška a jumping. Schválně jsem zvolila Ludslavice, protože je to kousek od Zlína, takže jsme mohli přespat u našich a ráno jsme za dvacet minut byli na místě. Navíc závody pořádal můj bývalý domovský klub... Znamenalo to, že jsem potkala spoustu známých, kromě Ivči Vranové, Jany bejzové, Zdeni od Buffy a Martiny od Sendy tam byla Danča od Brity (která má Britu už třetí v pořadí) a podívat se přišla i Markéta Pavlačíková se svou desetiměsíční náhradou za Nicka (A3 Nic) a Iva se stařičkým maďarem Grifem. Fotbalové hřiště bylo pěkné, bylo u něho zázemí (hospoda) se slušnými záchody, akorát to v celých Ludslavicích strašně smrdělo. Zřejmě nedávno hnojili pole, nebo se snad pach linul z protilehlého statku? Nejsem cimprlína, ale kolem poledne mi to už začínalo dost vadit. Nechci ani pomyslet, že tam něko bydlí celodenně...

Ještě bych měla zmínit, že to pravé závodní drama začalo už den předem, kdy jsem naznala, že v současných teniskách (za 250 korun z Globusu, které jsem vycpala obyčejnou a ortopedickou vložkou) už se opravdu běhat nedá, a vydala jsem se do Hervisu koupit nové boty. Pavlík šel se mnou. Ukázal mi tam nějaké „zlevněné“ adidasky ve velikosti 46. Za vyzkoušení člověk nic nedá, tak jsem je zkusila - a na mou dívčí nožku padly perfektně! Takže tento závod byl zároveň i jejich křtem a musím říct, že obstály ;-) Jsou měkké, nohu drží a podrážka neklouže.

Přijeli jsme, já jsem nás zaprezentovala, postavili jsme stan (podle pokynů téměř mimo fotbalové hřiště) a byla prohlídka agility smallíků. Parkury stavěla Alice Glöcknerová, u které jsme asi ještě neběhali (ani s panem Hušenkou). Open nevypadal až tak složitě, největší strach jsem měla ze dvou tunelů zakroucených do U vedle sebe - takže čtyři díry. S Bodáškem jsme šli na start jako druzí... Nervózní jsem byla, ale ne zas tak moc. Jenže po vyběhnutí ze slalomu se Bodie disknul tak, že skočil překážku z druhé strany. To bylo ještě před těmi zapeklitými tunely. (Byla to přesně ta situace, o které onehdy mluvila na tréninku teta Momo: Když potřebujete, aby vám pes na nějakou překážku nešel, zkuste si představit i to, co byste udělali, kdybyste chtěli, aby na ni šel. Já jsem udělala přesně to, co bych udělala, kdybych chtěla, aby Bodie šel tak, jak šel. A pak se divím.) No nevadí, běželi jsme dál. Myslím, že mi tam někde shodil tyčku (ale Pavlík tvrdí, že ne, a jelikož jsme byli DIS, tak už to nikdy nezjistíme). Na houpačce byl strašně opatrný. A když jsme se dostali znovu k tunelům, šel mi do úplně špatné díry... No ještě že jsme se diskli už ze začátku, takhle na konci by to mrzelo o to víc. Ale doběhli jsme radostně, Bodie byl po zásluze pochválen, trošku jsme se prošli a následovalo čekání. Během tohoto času jsem zjistila, že doběhla jen polovina psů, takže to není taková ostuda.

Potom se stavěla zkouška A1. Přišlo mi legrační, jak na tom parkuru bylo najednou málo překážek... Parkur byl běhavý, měla jsem tam vymyšlené různé přeběhy a podobně, no ale když jsme odstartovali (předposlední), zjistila jsem, že nějak nestíhám, takže jsem nakonec šla skoro všechno jinak, než jsem původně chtěla. Nejmíň třikrát jsem tam udělala takovou tu vysílačku dopředu s mým křížením za psem, čemuž jsem se chtěla vyhnout. Ovšem vůbec to nevadilo, Bodie byl o to rychlejší, o co byl dál ode mě, a nakonec jsme to zvládli bez chybky! Nakonec jsme se umístili přesně uprostřed výsledkové listiny - 4. místo z 7. Musím spolu-SA-jedničkáře pochválit - smallíci doběhli všichni!

Pak jsme čekali přes zkoušky A2 a A3, Pavlík si dal klobásu (ukousla jsem mu kousek a byla dobrá, i když mastná) a společně jsme snědli přinesenou zeleninu a proteinové tyčinky (blech). Když se konečně postavil jumping, byla jsem rozhodnutá, že schválně nechám prckovi na parkuru prostor, a jelikož mi nejde o umístění v součtu, když už jsme DIS z openu, tak zkusím riskovat. Běželi jsme druzí od konce. Parkur nebyl myslím až tak náročný. Bohužel se Bodie rozhodl být samostatný trochu moc (rozuměj: Kačenka si ho dostatečně nepohlídala ve zdánlivě jasném místě) a šel mi na jinou překážku. Diskvalifikace, co už. Zde video. Pokračovali jsme v parkuru, docela to šlo pěkně, až do okamžiku, kdy se Bodie úplně špatně odrazil a v plné rychlosti napálil do kruhu. A už bylo vidět, jak do toho kruhu znovu nechce. Nakonec jsem ho přesvědčila, aby ještě jednou proskočil skrz (podlezení mi nestačilo), a vykašlali jsme se na zbytek parkuru a běželi jsme pryč. Bodie dostal jako bolestné hračku, šli jsme se zase projít a pak už byl konec závodů, tak jsem se po známosti na ten parkur ještě vecpala a třikrát jsme si zkusili kruh s velkou pochvalou (Bodie nevypadal, že by se bál).

Pocit ze závodů mám dobrý, ty diskvalifikace jsou moje chyba, Bodie poslouchal, na startu zůstal. Slalomy se nám povedly, houpačka byla pomalá, ale zvládnul to. S kruhem se uvidí na příštích závodech. Howg.