Bodie (Boyd z Devonu)

V Pardubicích pořádali už potřetí závod malých plemen podle ZZO (bez speciálů), ZMMP a ZMP1. Tohle byla zase jedna z těch situací, kdy jsem se hrozně dlouho rozhodovala, jestli jet nebo nejet, a v jaké kategorii. Nakonec se Pavlík uvolil, že nás odveze, protože Tamča od amerického kokra Barda spojila závody s rodinnou návštěvou (a tudíž nás s Bodiem vzít nemohla), a já jsem si vybrala kategorii ZZO, poněvadž nemáme nastopováno. Přihlašovala jsem se až v prodloužené uzávěrce a s nevolí sledovala předpovídaný první letošní skoroletní víkend - prý bude na plavky.

Na závody jsme necvičili, nechala jsem to na Bodáškovi. Cvičila jsem tak všeobecně, takže jsme tam jeli s tím, že aport nemáme docvičený (nevrací se s ním dost rychle), dělá nám problém sednutí z lehu (aby si sednul dopředu bez posunutí předních pacek, aby se po odložení zvednul) a bůhví, jak prcek zvládne teplé počasí. Před závodem jsem šla spát až asi o půl třetí v noci, protože jsem si všecko chystala, neb jsme vstávali o půl páté ráno, abysme stihli do těch Pardubic dojet. Nervózní jsem nijak zvlášť nebyla. Nervozita se ovšem přihlásila poté, co jsme u Chrudimi přestali potkávat směrovky do míst, kam jsme se chtěli dostat, a GPSka nechtěla spolupracovat. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem volala Tamče, aby mě omluvila, že přijedu asi o 1/4 hodiny později. GPSka nakonec naskočila a dovedla nás tam, kam jsme se chtěli dostat, včas na zahájení.

Závod posuzoval pan rozhodčí Jarda Strouhal. V kategorii ZZO nastupovalo 5 závodníků, my jsme dostali přidělené číslo 1. Někomu to vadí, mně je to fuk - aspoň to člověk má dřív za sebou. (Je taky fakt, že toho prvního vždycky rozhodčí posuzuje trochu jinak, a já mám tu zkušenost, že mírněji.) Tamča s Bardem byli v kategorii ZMMP a ze čtyř závodníků šli na řadu taky jako první. Trochu je zaskočilo, že předměty na stopu a rozlišování dostali od pořadatele - Bardík to nerad. Byla vypsaná ještě kategorie ZMP1 a tam závodili tři odvážlivci.

Nejdřív se jelo na stopy. Přesvědčila jsem Pavlíka, že tam chci jet taky, abych viděla Bardíka na stopě a podpořila Tamču. Stopovalo se na nízké trávě s pampeliškama, hlína pod porostem byla suchá a ani té rosy nebylo moc. Když Tamča Barda uváděla na nášlap, zamotala se jí stopovačka, no a Bardík z nějakého důvodu vůbec stopu nezachytil a v půlce prvního úseku ho rozhodčí odvolal, protože revíroval a vůbec nečuchal :-( Hlavně, že jsme ve čtvrtek byli ještě potrénovat a tam čuchal pěkně. Nu což. Potom se jelo zpátky ke cvičáku, kde se na povláčeném poli dělalo rozlišování. Tady se Bard ukázal ještě <ironie>líp</ironie> - první předmět se zavřením obou očí „rozlišil“ tím, že u něho chvilku stál, na druhý se vykvajznul úplně. Potom se šlo dělat vyhledání ztraceného předmětu, které Bard dělá 100% s jakýmkoli předmětem. Schválně, hádejte, co asi provedl? Přesně tak, šel někam úplně jinam a předmět vůbec nehledal. Po pravdě řečeno, kdybych ho neviděla předevčírem, jak tyhle věci dělá s přehledem, tak si řeknu: Co se sem cpe, když to neumí? Tamča se začala strachovat, jestli třeba není nemocný, protože ten jeho výkon vypadal spíš jako „vůbec nevím, co mám dělat“ než jako „panička na mě nedosáhne, tak to ju okvajznu“. Po drobné pauze se šlo dělat vyhledání předmětů (ve čtverci), tentokrát přímo na cvičáku. Tamča šla na řadu první. Pan rozhodčí se ovšem spletl a místo klasického ZMMPéčkového „jdu – zastavím se – odhodím předmět – vyšlu psa – přinese předmět – jdu dál atd.“ nechal Tamču rozházet předměty ve čtverci bez přítomnosti psa - podle ZMP1. Potom si šel pro tužku a s Tamčou jsme se dohadovaly, jestli jsme mimo my dvě nebo on. Nakonec se Tamča panu rozhodčímu pokusila naznačit, že se asi spletl, že ona je ZMMP a tenhle cvik je v ZMP1, ale pan rozhodčí se nenechal rozhodit. Takže Bardík šel dělat cvik, který nikdy nedělal – a zvládnul ho úplně skvěle! Na to, že předtím vypadal, že dnes spolupracovat rozhodně nehodlá, se mu tohle moc podařilo. První předmět donesl hned, druhý chviličku hledal (samostatně) a ke třetímu ho Tamča musela několikrát vysílat (což se ovšem může), ale přinesl ho taky! Takže hurá! Ostatní závodníci pana rozhodčího nakonec uvedli na pravou míru, ovšem když Tamča dostala příležitost cvik zopakovat podle ZMMP, tak to odmítla, protože lepší body by prý určitě nedostala :-)

Pak byla přestávka na oběd a konečně přišla řada na ZZO a mě s Bodiem. Prcka jsem si namotivovala na balónek a šli jsme v třicetistupňovém vedru na plné slunce. První cvik - přivolání. Na povel Bodie odešel na těch plus mínus 10 kroků, po přivolání „Ke mn쐓 se přihnal - a přiřadil se mi k noze. Stála jsem dost daleko od rozhodčího a zády k němu, tak prckovi potichu říkám: „Neeeee, ke mně!“ A jemu zazářila očička a přiřadil se mi k noze líp. Ehm, zatracený šejping. Druhý cvik - ovladatelnost na vodítku. No jak nás na začátku týdne Kača na poslušnosti chválila, že už mi chodí pěkně a celou dobu udržuje oční kontakt, tak tady se na mě za celou cestu skoro nepodíval. Navíc šel asi půl metru od nohy a já jsem ho tak tak držela na napnutém vodítku, protože jsem se bála, že když ho povolím, tak půjde ještě dál. Chodilo se BHčkové „účko“ bez změny rytmu a zastavení. Třetí cvik - lehni a sedni. Na lehnutí prťátko zareagovalo pěkně, ovšem to sednutí potom bylo váhavé a dozadu, takže se dostal kus za mě. (Poznámka: Povel „K noze“ místo „Sedni“ zafungoval, protože i když to nebylo ideální, Bodie si sednul.) Čtvrtý cvik - odložení za pochodu do lehu. Na tohle jsem byla zvědavá, v poslední době to Bodiemu šlo moc pěkně, a tady to taky předvedl. Krásně okamžité zalehnutí bez jakékoli mé dopomoci (jenom jsem pak jedním očkem mkrla za sebe, jestli fakt leží). Ovšem po návratu to přisednutí bylo strašné a pomohla jsem mu vodítkem. Pátý cvik - aport. Máme ho nedocvičený, ale byla jsem klidnější než na zkouškách. Dokonce jsem si Bobáška ani nepřidržela při odhazování. Na povel vyrazil, doběhl k aportu, popadnul ho a... udělal si s ním kolečko, pohazoval si s ním a když už jsem si chtěla dát ruce v bok a okřiknout ho (naštěstí jsem se včas zarazila a ruce zamaskovala elegantním pohybem - viz foto), rozhodl se dělat dobrotu a bez mého ovlivnění s ním přišel až těsně přede mě. Sice překusoval, ale činku nevyplivnul. Šestý cvik - trvalé odložení. Měli od rána nachystané krásné cedulky popsané „ODLOŽENÍ PSI“ a „ODLOŽENÍ FENY“ ve stínu, ovšem tam, kde se odkládali psi, už tou dobou pařilo slunko. Chvíli jsem přemýšlela, že bych Bodieho odložila ke druhé cedulce. ale nakonec jsem se rozhodla být poctivá. Bodášek tam vydržel ležet dlouho, vlastně až do okamžiku, kdy si druhý psovod šel pro aport - a pak si sednul, protože se mu to horko nelíbilo. A teď co já? Mávnout na něho? Ne, to by bylo moc nápadné, navíc on posunky stejně nezná. Nakonec jsem to riskla a houkla jsem na něho „lehni Lehni! LEHNI!“ a miláček si lehnul. Nebýt toho, že jsme byli prakticky na druhé straně cvičáku od cvičího psa s rozhodčím, tak si to nelajznu, ale takhle to vyšlo. Když jsem se k Bodiemu vrátila a chtěla ho posadit, tak se na mě díval ublíženě, takže zase přišlo nenápadné zatáhnutí za vodítko... No byla jsem zvědavá, co bude, čeho si rozhodčí všimnul a tak.

Takže abych to shrnula, pan rozhodčí si nevšimnul věčně napnutého vodítka a spousty povelů navíc. Mňo, ke cti mi to neslouží :-) Je ale sympatické, že jsme měli stejně bodů jako na zkoušce! Pak jsem napjatě čekala, jak si povedou konkurenti. Když se i třetí cvičící pes vrátil s horšími body, než jsme dostali my, bylo umístění na bedně jisté! Nakonec jsme měli stejně bodů, jako závodící patterdale teriér, ale on udělal líp aport, takže jsme skončili za ním na 2. místě.

Potom přišla na řadu s poslušností Tamča s Bardíkem. Poslala jsem Pavlíka, aby ji taky trochu fotil, zatímco já jsem si hrála s prckem (pořád se bojím, aby se nebál střelby). Když jsem ale po očku zahlédla, že se při chůzi Bard pokouší o oční kontakt, řekla jsem si, že je to dobré - a taky bylo. Až na nějaké drobnosti se jim poslušnost povedla za krásných 44 bodů (z 50).

No a pak se čekalo a čekalo a kecalo, dali jsme si zmrzlinu, podívali se na revíry u ZMP1 (bylo to zajímavé a nevypadalo to složitě), pak se zase čekalo, no a pak se už vyhlašovalo. Museli jsme dlouho stát na stupni vítězů, Bodáškovi se to už nelíbilo a nechtěl sedět. Dostali jsme malý pohárek, velké perníkové srdce (Pardubice - perník - get it? ;-)) a fialové tričko Whiskas s obrázkem kočky na zádech (ale ten materiál vypadá dobře). Vyfotili jsme se no a pak se jelo domů. Snad se příští rok zase zúčastníme, ve vyšší kategoriia s ještě lepším výsledkem ;-)